Pěstounská péče
Jak se rodí maminky - část třetí
25. 7. 2010
Markéta
Uplynulo pár dní od doby, co jsem vracela malého Mirka zpět do Dětského domova. Nastal den "D" a hodina "H". Opět kráčím dlouhou chodbou. Nejdu však sama. Dnes se mnou přijely pro Mirečka i holčičky. Jdou přede mnou. Malá Elí se drží vozíčku a cosi povídá Terezce. Na konci chodby stojí houf lidí. Nejde rozeznat, kdo je vychovatel, kdo sestřička. Tak nějak mi splývají. Mám plnou hlavu myšlenek na Mirečka. Jeho minulý návrat do Dětského domova byl bolestivý. Z myšlenek mě vytrhla něčí slova: "Jdete si pro Mirka?" "Ano", odpovídám. Byly jsme středem pozornosti. Holky znejistěly, a já taky. Původně si chtěly pro Mirka dojet na pokoj, nyní však stojí jak přikované. Odcházím pár kroků do sesterny, přebírám léky na celý týden. Z chodby zaslechnu vítání dětí, Mirek už je tady. Proletí sesternou. "Ahoj Mirku!" "Ahoj!" zazubí se na mě usměvavý okatý klučina. Cesta domů je jako každá jiná. Celý týden probíhal ve stejném rytmu. V den návratu jsme měli velkou návštěvu. Přijeli mamky s dětmi, co chodí s Mirkem a Terkou do školy. Bylo to krásné odpoledne. Děti se vyřádily v bazénu. Nejvíc však byl slyšet i vidět Mirek. Byl opravdu šťastný. Byl pánem situace, ukazoval dětem pískoviště, kačenky, psy, plošinu... měl návštěvu! Nastal večer. Hosté odjíždí, holky mávají, Mirek je však už v pokojíčku, balí si věci. Poslední kontrola, nahlas si říkáme, co má mít v batohu. Rychle nasednout do auta, vozíček do kufru. Taktak stačil zamávat holkám. Po cestě nás zastihl velký slejvák. Mirek z toho byl celkem paf, déšť silně bušil do střechy auta, stěrače nestíhaly. Projeli jsme vrátnicí. Velké skleněné dveře už byly zamčené. Musela jsem zavolat sestře, ať nám přijde otevřít. Mirka návrat nijak zvlášť nezajímal, stále ho fascinoval silný déšť. Venku už byla tma. Přichází sestra a otevírá nám dveře. Předávám jí batoh, říkám, že nebyly žádné zdravotní problémy. Domlouváme se na další návštěvu. Pro Mirka přijedu za tři týdny, hned jak se vrátí ze soustředění. Mirek na prstíčkách spočítá, že u nás bude čtyři dny, je spokojený :-), řekne mi "Ahoj!", otočí se k výtahu a rozjede se. V tom šeru se mi ztrácí. Tentokrát jsem já stála, stála za zavřenými skleněnými dveřmi a dívala se do tmy, kde svítilo jen světlo z výtahu. Mirek čekal na sestřičku, ta k němu přistoupila do výtahu, a dveře se zavřely. Stojím, zvednu ruku a zamávám, než se zavřou docela. Co kdyby se Mirek otočil ... Můj pozdrav se ztrácí v prostoru mezi prosklenými dveřmi a výtahem, nikdo mi neodpovídá, nikdo nepostrádá rozloučení. Otočím se, déšť je silný. Po širokém schodišti stéká voda a já se snažím rychle doběhnout k autu. Ten okamžik však stačil k tomu, abych promokla na kost. Rychle nasedám do auta, bouchnu dveřmi. Sedím, koukám do tmy. Hlavou se mi honí myšlenky. Mirkův klidný návrat bláhově přičítám dešti. Namlouvám si, že kdyby nepršelo, rozloučení by bylo jiné, jako třeba: "Mamko, určitě pro mě zase přijedeš?" Uvědomuji si, že pro dnešek v tom zase lítám já. Jsem naivní(!), copak nikdy neviděl déšť!? Zkrátka pro Mirka bylo loučení složité minule, pro mě je teď. Za ten týden, co byl u nás, mi byl najednou mnohem bližší. S odstupem času si skládám mozaiku, mozaiku drobností. Proč byl Mirek při loučení tak klidný? Hračky, které dostal, si do batůžku nepřibalil. Drží je v ruce, ptá se: "A musím si je vzít?" "Nemusíš, vždyť zase přijedeš." Během pobytu jsme Mirka v různých souvislostech ujišťovali, že se znovu vrátí. Až příště přijedeš, budou už zralé meruňky a rajčata ... Děcka za tebou zase přijedou. Slovo "příště" bylo pro něj už srozumitelné. Jedno odpoledne jsem procházela kolem pokojíčku a zaslechla, jak Terka Mirkovi odpovídá: ''Jo, taky jsem byla napřed na návštěvě." "A jak to, že jsi pořád tady?" "Hmm, tak, už si mě nechali." Dětská logika je tak jednoduchá :-). V koupelně na umyvadle jsem našla Mirkův kelímek s kartáčkem na zuby a pastu. Kdo ví, jestli to nezapomněl schválně ...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak je asi dítěti v DD?
22. 7. 2010
Markéta
Tato nepřímá otázka dráždí k odpovědi. Musím konstatovat, že nevím jak je dítěti v Dětském domově, nikdy jsem tam nežila. Možná by dokázaly odpovědět děti, které si pobyt v DD pamatují. Mám však jiný, poměrně čerstvý zážitek. Měli jsme dva dny na návštěvě Mirka, devítiletého kluka z DD. Po týdnu jel zase k nám. Večer jsme dělali s dětmi na zahradě ohýnek. Byla dobrá nálada, povídali jsme si. Zeptala jsem se, jak se měl a jestli povídal klukům v domově o kocourovi, o tříkolce, o koupání v bazénu ... Po chvilce mlčení odpověděl: "Ne." Spíš byl zaskočen otázkou. Proč a komu by to vyprávěl!? Všiml si mého překvapení, a tak rychle dodal: "Ale říkal jsem sestřičce o kočce a psovi, jak jsem je hladil a neměl jsem astma" "Hm," odpovídám a snažím se skrýt své překvapení. "A co na to říkali?" "Kroutili hlavou." Tímto náš rozhovor skončil. Během následujících dnů jsem si na Mirkovu odpověď několikrát vzpomněla. Proč se nepochlubil ostatním? Bál se reakce? Nebo se ho snad nikdo z dětí nezeptal? Mirek není introvert, je sdílný. Představuji si sama sebe jak se vracím z míst, které byly pro mě úplně nové a vzrušující. A nikomu o tom nepovím?? To je ten kluk jen sám se sebou? Jak to "tam" funguje? Možná povídal a reakce byla negativní. Vzpomínám si, jak jsme si brali z Dětského domova sedmileté děvčátko. Při odchodu se jakýsi kluk posmíval a pokřikoval: "A stejně tě vrátí!" Z toho děvčátka je dnes krásná malá slečna. Začátky byly těžké, jsou vždy těžké, ale proto se přece děti nevracejí! Sedím tu u počítače, píšu článek, a napadají mě otázky: Koho ty děti mají, u koho si můžou pofňukat, s kým si můžou povídat o tom co je tíží? S vychovatelem? Se sestřičkou? S dětským psychologem? Pro mne je to jako hledat konec vesmíru. Možná se až moc ptám, moc přemýšlím...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak se rodí maminky - druhá část
9. 7. 2010
Markéta
Mirek u nás byl celý den. Večer
nastal čas vyrazit směr Dětský domov. Před odjezdem jsme se domluvili, že se
zeptám sestřičky, zda-li by u nás mohl Mirek jednu noc přespat. Nasedáme do
auta. Je neděle večer, cesta je klidná, auto řídí syn. Nejsem nadšená řidička,
když to jde tak se ráda nechám odvézt. Navíc si Mirek vymrčel že chce hranolky
od McDonalds, to znamenalo zajížďku. Nějaký nákup na McDrive je pro mne
španělskou vesnicí. Projížíme městem, ještě jednou se ptám, jestli chce ty hranolky.
Kýve hlavou, rozhodí rukama, ukazováčky má vztyčené. "Jo, jo! A od
Mekouše. A můžu si je vzít na pokoj?" "Jasně", odpovídám. Už ho
vidím jak provokativně jí před klukama hranolky. Asi bych na jeho místě nebyla
jiná :-). Než zajedeme k okénku vybíráme z nabídky co by bylo pro Mirka
nejlepší. Nechodím k McDonalds, nevím. Syn vybral Happy Meal, je to v hezké
krabičce, s pitím a hračkou. Sice tam nebyly hranolky, ale to Mirkovi nevadilo.
Po zaplacení nám u druhého okénka dali krabičku. Podávám ji dozadu Mirečkovi,
dívám se mu do očí. Teď přesně platí: Jak málo stačí k dětské radosti. Mirek
krabičku svírá pevně v rukou. "Nepodíváš se, jakou tam máš hračku?"
"Ne ne, až na pokoji, nechám se překvapit!" Jeho reakce mě
překvapila, Mirek je vítr, zvědavý, všechno chce hned vyzkoušet. Možná taková
krabička má mezi klukama svoji cenu... Projíždíme městem, za chvíli jsme v
cíli. Mirek v klidu přesedá do vozíčku, krabičku mačká na klíně. U sesterny jen
přibrzdí. "Kde jsou kluci?" "Na televizi", odpoví sestra.
Mirek se mi ztrácí z očí, za ním jde syn, nese mu pití a nějaké věci. Stručně
povím sestře jaký byl den, popíšu údajný astmatický záchvat. "Ne, to nebyl
záchvat", odpovídá sestra," jen se asi uhnal. Záchvat by jste jistě
poznala." Ptám se na možnost, že by Mirek přespal jednu noc u nás."
"Samozřejmě, kdy si pro něj přijedete?" "Někdy kolem
desáté", odpovídám. Odcházím. Syn už čeká v autě. Cesta domů utekla
rychle. Doma doháním, co jsem ten den nestihla. Už je tma, děti dávno spí. Po
půlnoci vypínám počítač, téměř se zavřenýma očima padám do postele. Den druhý. Ráno
jako každé jiné. Děti spí déle. Asi se včera utahaly. Opět ranní rituál.
Tentokrát jedeme pro Mirečka s manželem. Na sesterně už nás vítají, "Dobře
že jdete, Mirek je už od sedmi vzhůru, snad stokrát se nás zeptal, jestli už
jste přijeli." Tu se do místnosti vřítí Mirek a směje se od ucha k
uchu. "Ahoj Mirku, tak co, jedem?" Už se otáčí. Sestra ne něj volá a
buď hodný! "Jó!" Ještě než jsme došli ke schodišti Mirek se mě ptá:
Marki, můžu Ti říkat mamko? Jeho tón hlasu je nekompromisní! Nebere žádnou
negativní odpověď! Sevřelo se mi srdce, na moment jsem zatajila dech. Věděla
jsem, že tahle otázka přijde. Asi byste očekávali radost, jsem happy!, úplně
cizí kluk mi chce říkat maminko. Jenže takový pocit se nedostavil. Moc dobře si
uvědomuji, že nastávající slovo bude úvazek na hodně dlouho. Manžel se na mě
podívá, vidím mu v očích stejný pocit, přijde mi vyčítavý - vidíš, máš co jsi
chtěla! Teď se předveď! Mirkovi odpovídám: Víš, Mirečku, to neni tak jednoduchý...
Otočí se a podívá se mi přímo do očí. Bylo na něm znát, že tohle slyšet
nechtěl. "Můžeme to zkusit", dodávám. Mirek je spokojený. Má mamku, a
já mám devítiletého kluka, vozíčkáře, se spoustou "vad" z pobytu v
ústavu. Cestou domů se zastavujeme v obchodě. Mirek přeskočí na vozík a
suveréně projíždí parkoviště. Vždyť tu byl včera, už to zná! Nebereme košík,
jdem. "Můžu vybrat polívku?" "Ano", odpovím. A už si skládá
na klín jakési omáčky. "Né Mirku, tohle nejsou polévky!" Nekupuji
běžně tyhle instantní sáčky, při naší spotřebě bych se nedoplatila, ale vím, že
dnes nebudu stíhat. Popojeli jsme, Mirek vybral dva velké sáčky rajské polévky.
"Dnes budeme dělat oheň, opečeme si nějaké špekáčky, ano?" "Já
bych radši klobásu." Ještě knedlík ke guláši a nějaké drobnosti. Stojíme
ve frontě u pokladny. Mirek objímá ručičkama na klíně nákup. "Já to tam
naskládám sám!" "Dobře", jdu před něj, pro jistotu mu přidržuji
ruce u klína, ať to není na zemi. Doma bylo velké vítání, a zas ten známý
kolotoč. Na dnešek měl manžel pro Jirku překvapení. Zapojil herní volant k
počítači, z televize udělal monitor a nechal Mirka, ať si vyzkouší řídit auto
ve hře Need For Speed (Závodní hra, auta.) Terka už to zná, umí hru ovládat. Den
byl stejný jako předchozí. Dětský smích byl slyšet na zahradě i v domě až do
večera. Mirek si slůvko "maminka" vychutnával plnými doušky.
"Mamíí, maminkó!" "Copak Mirku?!" "Vlastně nic",
ledabyle odpoví. Večer byly děti unavené, po večeři šly do pokojíčku. Terka
svolila, aby Mirek spal v její posteli. Sama spala na matraci na zemi. Mirek
musí spát na vyvýšeném polštáři, aby se mu dobře dýchalo. Všichni leží, jen oči
koukají z pod peřiny. Lehám si k malé Elí, náš večerní rituál. A začínám
vyprávět pohádku. Dříve jsme pohádky četli, ale to se neosvědčilo. Začínám
vyprávět příběh o klukovi, co vylezl po laně do nebe, až na obrovskou skleněnou
loď. Během příběhu mají děcka otázky, a tak se příběh mění podle nich.
Dovyprávím, popřeji dobrou noc a odcházím. Děti usínají téměř okamžitě. Den
odjezdu. Ráno vstávám kolem sedmé, uvařím si svoji kávu a jdu ji vypít ven. Je
to pohoda, koukám, jak se klube další krásný letní den, vychutnávám si to
ticho, jemné ptačí švitoření. Děti vstávaly až v devět hodin. Nějakou chvíli
byly slyšet z pokojíčku jejich hlasy, než se uráčily přijít na snídani. Den byl
jako každý jiný, samozřejmě u Mirka vítězila hra Need For Speed. Odpoledne jsme
vzadu na zahradě zapálili ohýnek. Byli jsme tři dospělí na tři děti. Házely do
ohně všechno možné, motaly se kolem. Doma jsem přistihla Mirka, jak leží u
kocoura a z blízka si ho zaujatě prohlíží tak, že jsem neměla sílu ho okřiknout
z obav o jeho zdraví. Během dne si občas třel oči, ale červené je neměl. Mirek
má sice astma, ale ne na naše zvířata. V šest hodin se všechny děti vykoupaly,
následovala večeře, a odjezd. Jela jsem sama, žádný McDonald, dostal plyšáka.
Mirek cestou moc nemluví, hledám ho ve zpětném zrcátku. Dívá se z okna, v klíně
mačká plyšového medvídka. Parkujeme před známým schodištěm. Otvírám Mirkovi
dveře ... Je to tady. "Já ven nepůjdu, já zůstanu autě, chci jet s
Tebou zpátky!" Kde je konec jeho suverenitě. Směje se i pláče najednou.
Přistupuji na jeho hru. Tak tu budem fňukat spolu a začnu vzlykat taky. Mirek
se směje a povoluje. Uf! Vyndám ho z auta. Jak se dotkne země, je po smíchu.
Znovu se souká do auta. (A teď ale nepovoluj, Markéto!) Pevně ho chytnu a
posadím na vozíček. Začne boj. Vyskočí a jako o život se dere na místo řidiče.
Já blbec, nechala jsem otevřené dveře! Drží se volantu, nestihne nastoupit.
Nesmím ztrácet čas, nedat mu náskok. Pláče a směje se zároveň. Směju se, dělám
blbosti, ale uvnitř bych nejraději zastavila čas. Chytím ho v pase, snažím se
po dobrým, v klidu, ale je to ještě horší, Mirek začíná plakat. "Dobře,
tak ne, budem dělat blbosti", říkám si. Kdyby nás někdo viděl,
nepochopí. Po chvilce hraní se začne smát. Jdeme na to. Chytnu ho pevně a
nekompromisně posadím na vozík, zvýším hlas. Nohou zavírám přední dveře a
zamykám. Mirek pláče a dokola opakuje, že nechce zpátky, nechce zpátky.
Rezignovaně sedí na vozíčku, stojím za ním, přidržuji vozíček, zavírám oči,
zakláním hlavu. Dvakrát se zhluboka nadechnu. Musíme to zvládnout, co
nejšetrněji. Cestou po chodbě mu několikrát slibuji, že pro něj zase přijdu. Je
to málo, jako by nevěřil. Zastavili jsme u sesterny, mluvím se sestrou. Mirek z
tónu mého hlasu poznal, že brzy odjedu. Začíná plakat, máme se sestrou obě co
dělat, abychom ho uklidnily. Zvolila jsem taktiku poraženého. "Mirku,
myslíš že bys mohl ještě někdy k nám přijet? Byla bych moc ráda."
Zpozorněl. (A mám ho!) V srdci velká úleva. "Víš, v sobotu budeme mít
velkou návštěvu, přijede hodně děti budu potřebovat pomoc. Co myslíš, budeš mít
čas? Mohl bys mi pomoct nachystat dětem zmrzlinu, Ty umíš nejlíp nazdobit pohár
šlehačkou." Mirek na mě jen kouká, stojí na hraně. Otočím se na sestřičku
domlouváme další návštěvu, Mirkovi se začíná třepat bradička. "Kolik nocí
bys u nás chtěl spát? Jednu, dvě, nebo tři?" Neodpovídá, má skloněnou
hlavu. Na pravé ruce si poskládá čtyři prsty. Lehce natáhne ruku před sebe
dlaní navrch. Nejradši bych toho malého kluka chytla a objala. Nemůžu, nesmím!
Zas a znovu si uvědomuji, jak zranitelný je takový človíček. Sestrička je
profesionál, je nad věcí. Já hotová. "Musíš říct klukům o volantu, o
kocourovi a našem psovi, příběh o skleněné lodi, o schodišťové plošině." Tu
se mezi dveřmi objevil na vozíčku jeho kamarád. Byl smutný, chtěl Mirkovi nějak
pomoc, ale nevědel jak. Mirek se rozmluvil. "A za jak dloho bude den kdy
přijedeš?" "Za sedm dní." "A kolik je to sedm dní? A v
kolik hodin?" Sestřička vysvětluje na prstech sedm dní, pro Mirka je to
strašně moc. Mluvíme jedna přes druhou. Kamarád na něj volá, Mirek se otáčí,
sestra chytne vozíček a jede s ním ke dveřím. Kluci si cosi povídají. Zavolám "Mirku,
ahoj!" V ten okamžik si uvědomuji, že to byla chyba! Chytám se pevně za
hlavu. Jsem blbec! Z chodby slyším, jak natahuje. Od sestry si ho bere teta a
veze ho na pokoj. Pořád mluví a mně se hlasy pomalu ztrácejí. Sestra se vrací,
obě sedíme, chvíle beze slov. Mají Mirka rády, ke všem dětem se chovají moc
hezky, viděla jsem i pokojíčky, dětem nic nechybí. Stačí však dva dny s někým,
kdo mu dává šanci "mít svoje", a všechno to skvělý, co doposud měl,
se hroutí, nestačí to. Tohle nebyla Mirkova první návštěva v rodině. Z těch
předchozích ho taky takhle dovezli, ale už nikdy nepřijeli. Ten návrat byl pro
něj jako konec světa. Snad stokrát chtěl slyšet, že pro něj určitě přijedu. A
pořád to bylo málo. Sestřičce říkám, že Mirek hladil psa, dokonce i chytal
kočku za ocas a honil ji po baráku. Astma asi má, ale ne na naše zvířata.
Odcházím. V ruce mám papírek s datem a hodinou, kdy mám přijet pro malého
Mirka. Dostal za vysvědčení hodinky. Bude netrpělivě čekat a sledovat čas. Tu
hodinu musím dodržet, sliby se přece mají plnit.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak se rodí maminky - část první
5. 7. 2010
Markéta
Je neděle ráno, 9.00 hodin. Za chvíli vyrážím svým autem směr Ústav sociální péče, to je taky Dětský domov, pro děti s nějakým handicapem. Včera večer jsem telefonovala s vychovatelem, Mirka k nám pustí na vycházku. Ne, není to tak jednoduchý :-) S manželem jsme asi před dvěma roky prošli nutným šetřením a přípravou, abychom se nakonec mohli pyšnit titulem pěstouni. Co to obnáší, si můžete přečíst v jiných příspěvcích. Dnes se s vámi chci podělit o vyjímečný zážitek, který se nestává komukoliv a kdykoliv. Ještě před odjezdem do Ústavu jsem chvíli poseděla s manželem v kuchyni, vypila svoji kávu a ledabyle se rozloučila. " Tak já jedu" Manžel souhlasně kývl hlavou. Co teď řešit, rozebírat. Ano, jdeme do rizika. Mirek je devítiletý kluk, vozíčkář. Moc by si přál rodinu. My jsme rodina uzpůsobená se vším všudy pro dítě na vozíčku, máme nechodící osmileté děvčátko, takže dobře víme, co to je. Bydlíme ve stejném městě jako Mirek, dokonce děcka chodí do stejné školy. Hostitelská péče tj. návštěvy, prázdniny, ne však trvalý pobyt, je to, co můžeme Mirkovi nabídnout. Je to čtrnáct dní zpátky: držím v ruce papír, na kterém je napsáno: Manželé jsou doporučeni jako vhodné osoby pro přijímání dětí do hostitelské péče. Volám manželovi. Je to skvělý! Souhlasit s návštěvami musely tři sociální pracovnice, holky šikovný, pracují v zájmu dítěte, a to je dobře! Ano, již na začátku mi říkali, že je Mirek astmatik, nepřikládala jsem tomu velkou váhu, astma se snad dá zvládnout, na to se neumírá. Večer u počítače zjišťuji, že vlastně nevím, co je astma. Projevuje se silnější alergií až dusivými záchvaty. Uf! Druhý den se jdu přeptat primářky, jaké že to má Mirek astma. A ouvej, zvířecí srst, jakýsi strom a... dusí se. Padám na kolena :-( Máme doma dva psy a kočku. Co teď? Hostitelské návštěvy jsou třeba jednou za čtrnáct dní. Mirek po rodině touží, moc šancí už nedostane, je velký a navíc vozíčkář. Těch čtrnáct dní, co uplynuly, byly plné rozhodování. Na jedné straně názor lékaře, který kategoricky zamítá! Na druhé straně pocit ženy, která si uvědomuje, že dětství je to nejdůležitější v celém životě, provází nás po celou dobu, ovlivní naši budoucnost. A tenhle kluk chce mámu, chce někam patřit, tak moc že to říká všem s nadějí, že ho třeba někdo vyslyší. Jak se mám rozhodnout? Ptám se spousty lidí, chci slyšet hodně názorů, líp se mi pak řeší problém. Je neděle ráno. Nasedám se do auta, město je bez lidí, silnice prázdné. Jindy mi cesta trvá téměř třičtvrtě hodiny. Dnes to byla plynulá jízda, trvala však věčnost. Míjím parky, velké budovy, přes řeku, křižovatky a kdyby semafory nesvítily tak se nic neděje, dnes auta nejezdí. Všechno by bylo v pořádku, nebýt takového zmatku v mé hlavě. Mám strach z otázek. Otázek od malého kluka. Velmi záleží na tom, jak a co mu odpovím, bude si vše pamatovat. Jsou pro něj tak důležité, že si to člověk, který má rodinu a je mu to samozřejmostí, nedokáže ani představit. Bude čekat na odpověď. Co mu řeknu? Jak mu odpovím? Prošli jsme školením. Možná, kdyby chtěl někdo poradit tak poradím, ale teď je to úplně jiné. Teď jsem v tom. Žádný plynulý tok myšlenek. Je to jako když se kouše poškrábaný cédéčko. Co když uslyším: Vezmeš si mě i příště? Co mu mám odpovědět. Mirečku, to záleží, jestli u nás dostaneš záchvat, nebo ne. Strašný! Z pohledu dítěte: Díky MNĚ - mému zdravotnímu stavu, nemůžu mít své doma! Sám si za to můžu, kdybych neměl záchvat, možná by si mě nechali. Takhle mu nemůžu odpovědět, ne! Uvědomuji si jak hazarduji s dětskou dušičkou. Jsem sobec! Z paměti se mi vybaví napsaná věta na nástěnce, v jakémsi ústavu: Když nemůžeš pomoc, neškoď! A co "dostat šanci"? Ne, teď to nevyřeším. Projíždím poslední křižovatku. Hlavou mi proletí jméno maminka, tolikrát vyslovené Mirkem, zeptá se mě: Můžu ti říkat mami? Budeš moje maminka? Ne Mirku, já budu tvoje hostitelka, začnu se usmívat. Už mi asi hrabe. Projíždím bránou a na vrátnici hlásím proč a za kým jedu. Jsem v realitě. Projedu jednu, druhou zatáčku a parkuji, přímo u velkého schodiště. Nad schodištěm jsou velké prosklené dveře, jsou otevřené. Jindy tu jistě bývá shon, ale dnes je tu klid. Nikdo tu nekřičí. Procházím dlouhou chodbou. Z dálky se ozývají dětské hlasy, nejspíš z jídelny. No jasně, děti jsou na snídani. Jsou prázdniny, nikam se nespěchá. V jídelně snídá asi deset dětí. Vejdu a první mě uvidí asi tak desetiletý klučina "Hele, hele, nějaká paní!" Naproti němu sedí Mirek, otočí se a zakřičí "Tu znám!" usměju se. Mirek všem zopakuje, že mě zná. Zná mě ze školy jako jednu z mnoha. Hlavou mi blesklo, "Kdybys, Mirečku, věděl, že jedu pro Tebe, že budu možná víc než nějaká paní." Mirkovi jsme dopředu nic neřekli. Mohl by si v hlavě vystavět vzdušné zámky a pak být třeba zklamaný. Sázím na moment překvapení, nestihne si nás ani nové místo zidealizovat. Ze zamyšlení mě vytrhne sestřička: "Co si přejete?" Vytahuji z tašky úřední lejstro a přitom vysvětluji, že máme povolení si vzít Mirka na vycházku. Paní nedůvěřivě bere papír do ruky a pozorně pročítá. Nekonečná chvíle ticha. "Tak dobře. Počkejte si v šatně." To už u mě stojí Mirek, pohladím ho po hlavě a opatrně se ptám:"chceš jít k nám na vycházku?" Mirek na mě koukal. Blbá otázka, mektám pátý přes devátý. Vysvobodila mě sestřička: "Mirku, pojď si pro léky!" Odcházím do šatny, mám v krku knedlík. Ach jo, člověk se někdy dostane do situací tak banálních, a přitom tak těžkých. Za chvíli se začnou courat první děti, mezi nimi i Mirek. "Máte se mnou jít nahoru, mám si vzít kraťasy a kšiltovku." Ptám se, jestli má plavky. Otočí se. "No jasně!" V pokoji bydlí ještě s jedním klučinou. "Ty jedeš pryč? Ty se máš!" Kluk byl najednou jak malé dítě, smutný, a na měkko. Uvědomuji si, jak křehká je dětská dušička. "Však já ti Mirka večer zase dovezu" Snažím se. Asi je to k ničemu, prostě Mirek jede a on ne. Ještě máme zajít za sestřičkou. Poslední rady a domluvy. Jdeme zpět dlouhou chodbou, Mirek cosi šveholí a já se snažím reagovat. Už jsme u velkých skleněných dveří, Mirek sjíždí po rampě, šup, a už odemykám auto. "Hmm, pěkný auto" - tón, jako když odborník hodnotí nějaký skvost. "A kolik to jede?" Odpovídám. Sedíme v autě. Než nastartuji tak se ptá "Můžu vám tykat? A říkat jménem? Jak se jmenuješ?" "Markéta" "Tak jo, budu ti říkat Marki" "Hmm, nechceš mi radši říkat teto?" "Né, mě se líbí Marki" A je vymalováno! Otáčím klíčkem v zapalování. Projíždíme areálem. Na vrátnici nahlásím odjezd, a už frčíme domů. "Mirku, stavíme se ještě v obchodě a koupíme nafukovací rukávky do bazénu, nějaký rohlík, mlíko." "A hračku? Můžu si vybrat nějakou hračku?" "Jasně", a hned dodám: Ale nějakou tak akorát! Projíždíme městem, je vedro, mám otevřené okno spolujezdce. Mirek se mě pořád na cosi ptá, ale já mu rozumím každé páté slovo. Snad schválně nechávám okno otevřené. Hlavou mi blesklo: "Normálně jsi zbabělec, vyhýbáš se otázkám!" Přijíždíme k domu, zatroubím a manžel nám otevře bránu. Sjíždíme do dvora. "Tak jsme tu" Mirek kouká, posadím ho na vozíček. "Tohle je strejda, a tohle Mirek." Kluci si podají ruku. "Můžu vám tykat? A jak se jmenuješ, můžu říkat jménem?" "Můžeš. Já jsem strejda Roman, ahoj" opravdu diplomatická odpověď. Mirek kouká po zahradě, a všem co je kolem něj. Je toho na něj moc. Holky už jsou dole. "Ahoj Mirku, ahoj Terko" Na Mirkovi byla znát úleva, není tu sám. "Pojď nahoru, ukážu ti pokojíček" A už si to spolu míří ke schodišťové plošině. Malá Elí mu vysvětluje, jak se plošina ovládá, Terka do toho taky mluví, a Mirek že to zná. Museli jsme je v klidu "naložit" a odeslat, jinak by tam stáli věčnost. Plošina se Mirkovi náramně líbila. "Musím dolů! Né, já vlastně ještě musím nahoru!" Plošina je uzpůsobená pro dětské ovládání, děti mohou jezdit samy. Na nějaké filozofické otázky nebyl čas. Do bazénu, na tříkolku, k počítači, zmrzlinu, znovu zmrzlinu, a do bazénu. Kam se vrtl Mirek, tam taky holky. A my za nimi. Den ubíhal a my jsme si s manželem říkali. "Astma. Vidíš, a nic." Psi byli zavření ve sklepě. Kocour kamsi zalezl a spal. Jenže nastal jiný problém. Mirek to přehnal s fyzickou zátěží, a to nesmí. Uhonil se a nebylo mu dobře. Jestli to bylo astma, nebo byl jen utahaný, nevím. Chtěl sprej na dýchání, šplíchnul si. Potřeboval zklidnit. Posadili jsme ho do speciální židličky a zaklonili tak, aby odpočíval. Holky jsme posadili do křesla a pustili "Pane, pojďtě si hrát". Po hoďce byly už zase venku. Tak nám ten den utekl. Nastal čas odjezdu. Mirek se neptá. Tak se ptám já: "Mirečku, chceš se sem ještě někdy podívat? Líbilo se ti tu?" Mirek hodně přikyvuje hlavou. " Můžeš pro mě přijet i zítra? A mohl bych tu spát?" "Zítra pro tebe můžu přijet. Ale s tím spaním nevím, máme papír jen na návštěvy... Víš co? Zkusíme se domluvit se sestřičkou, jo?" "Tak jo!" Vidím v těch očích jiskřičky. Stálo to za to! Stálo to za ten risk. Ty šťastné oči, ta vteřina, to je dámy a pánové ta největší odměna!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------